Ještě věříš v pohádky? Jen věř dál, koťátko, však je to krása.

Dneska je vyloženě den optimismu, dobré nálady a přátelských vztahů. Snad si ho všichni užijeme dosyta…

Kde jste vy, mí přátelé z netu? A co vy z života? Proč už neblogujete, nepíšete básně, povídky, úvahy, veselohry a tragédie všedních dnů? Proč jste všichni skončili? Nebo snad došlo jen k odejití z mých obzorů? Mrzí mne to, měla jsem vás ráda.

A kde jste vy, tvořitelé mého života? Která část lidského osudu mi vás spolkla? Či snad jsem byla spolknuta já? A nechtěli byste mi pomoci ven? Znovu mi dovolit volně se nadechnout? Nemlčte, drazí mí. Nebojte se, že nevím. Je mi jasné, že už nikdy nic nebude jako dřív, ale kdyby to snad šlo… Napište mi

se slzami v očích tančí… Zavřete pusu, když zíráte, a přestaňte povýšenecky krčit čelíčka a zvedat obočíčka, vy dámy s noblesou. Snad víte víc, snad žijete líp, snad vypadáte krásněji, snad máte víc, ale žádná z vás, neví nic o druhé. Tak mlčte už a nechte mluvit srdce těch, kteří potřebují. Neříkají nic vám, říkají to světu a tím vy nejste.

Tak strašně nostalgicky nesvá, až to bolí. Tak už někdo zasáhněte shůry. Chce se nám řvát, sakra moc. Prolévat slzy nad hroby těch, kteří nám neřekli jak dál. Jen se kysele ušklíbli a řekli “Sežer si to tak jako my.” A stejně jako generace přicházející za námi skuhráme, že je to svinskej život a je toho na našich bedrech tak moc a není nikdo mimo nás a to je tak, ach bože, tak neskutečně nefér.

Nekňuč tady, nejste malí!

Pokojem line se vůně růží. Pod doteky slunečních paprsků odhalují své přenádherné sukénky. Včerejšek už se nevrátí, ale přijde zítřek, možná o to lepší.

Kdykoli začínám pochybovat, že vím, kde jsme. Když začnu přemýšlet, zda mě opravdu tak miluješ. Ve chvíli, kdy mě přepadají myšlenky, jestli to má cenu a jestli si navzájem neubližujeme. V takových okamžicích přijdeš a uděláš něco, co mi podlomí kolena, rozbuší srdce a duši rozpláče i rozezpívá zároveň. Vždy jsem si jistá, že mé city se nezměnily a že o ty tvé budu věčně bojovat a budu za ně vděčná. Věřím ti, i všem ostatním, že láska a dobro zvítězí…

Ostatním se tak snadno radí a pomáhá! Tak lehce jdou slova útěchy přes rty. A úsměv nebolí. Zahřeje druhé na srdci, i když v mém samotném se tetelí smutek s chladem. Jizva, která špatně srostla, se tak lehce roztrhne. A duše je pak náchylná k infekcím, které se tak těžko léčí. Kde prodávají sílu vzdorovat, prosím vás? Já to opravdu nevím. Zkoušela jsem domácí medicínu, ale slzy jsou málo a víc nejde. Hlava bolí a tělo chce spát. Mysl je však čilá jak pěti leté dítě, ovšem zabývá se problémy téměř dospělými. Jak ráda bych zůstala dítětem! I za cenu ztrát.

Tak co? Máme čtyři možnosti. Kasa, škola, mateřská… a ze všeho nejdřív psycholog.

Propadám ze základních předmětů jako láska, přátelství, soužití s bližním svým, tolerance. Nezvládám ani tak prosté úkony jako projev účasti, lítosti, společné radosti či smutku. Jako pravý propadlík mám na všechno výmluvu. Momentálně prostě čekám, až se všichni ze všeho vyspíme a já především. Pak zas bude všechno krásné.

Zatím jsem bez nepříjemných komentářů. Nemusím se tu koukat na kdovíjaké výsledkybůhví čeho. Mám tu tooooolik prostoru pro sebeinterpretaci. Snad jen to trvá dýl… Ale asi to za to stojí. Čas od času.