Přes den je ta naše Plzeň taková milá, klidná, hodná a hezká. A v noci se mění v násilnickou, vulgární, opilou a sprostou… Občas je mi jí líto…

Zatímco v oblasti ekonomická se deflace mění na inflaci, v našich osobních životech se poslední dobou děje přesný opak. Nebo se mi to zdá? Že by za to mohl ten ošklivý podzim? Že bychom si za to mohli sami? O to je podzim smutnější, že zas a znovu potkáváme smutné tváře, které jsou skrytě poznamenány slzami neštěstí. Oč by se nám tu žilo společně líp, kdyby bylo smíchu víc než nešťastnosti. Ale k tomu je třeba spolupráce i těch druhých, kteří jsou přesvědčeni, že za víc než dost věcí můžeme my, nezvedená generace jejich následovníků.

Strašně dobře se nakupujou!!!

Ještě věříš v pohádky? Jen věř dál, koťátko, však je to krása.

Dneska je vyloženě den optimismu, dobré nálady a přátelských vztahů. Snad si ho všichni užijeme dosyta…

Kde jste vy, mí přátelé z netu? A co vy z života? Proč už neblogujete, nepíšete básně, povídky, úvahy, veselohry a tragédie všedních dnů? Proč jste všichni skončili? Nebo snad došlo jen k odejití z mých obzorů? Mrzí mne to, měla jsem vás ráda.

A kde jste vy, tvořitelé mého života? Která část lidského osudu mi vás spolkla? Či snad jsem byla spolknuta já? A nechtěli byste mi pomoci ven? Znovu mi dovolit volně se nadechnout? Nemlčte, drazí mí. Nebojte se, že nevím. Je mi jasné, že už nikdy nic nebude jako dřív, ale kdyby to snad šlo… Napište mi

se slzami v očích tančí… Zavřete pusu, když zíráte, a přestaňte povýšenecky krčit čelíčka a zvedat obočíčka, vy dámy s noblesou. Snad víte víc, snad žijete líp, snad vypadáte krásněji, snad máte víc, ale žádná z vás, neví nic o druhé. Tak mlčte už a nechte mluvit srdce těch, kteří potřebují. Neříkají nic vám, říkají to světu a tím vy nejste.

Tak strašně nostalgicky nesvá, až to bolí. Tak už někdo zasáhněte shůry. Chce se nám řvát, sakra moc. Prolévat slzy nad hroby těch, kteří nám neřekli jak dál. Jen se kysele ušklíbli a řekli “Sežer si to tak jako my.” A stejně jako generace přicházející za námi skuhráme, že je to svinskej život a je toho na našich bedrech tak moc a není nikdo mimo nás a to je tak, ach bože, tak neskutečně nefér.

Nekňuč tady, nejste malí!

Pokojem line se vůně růží. Pod doteky slunečních paprsků odhalují své přenádherné sukénky. Včerejšek už se nevrátí, ale přijde zítřek, možná o to lepší.

Kdykoli začínám pochybovat, že vím, kde jsme. Když začnu přemýšlet, zda mě opravdu tak miluješ. Ve chvíli, kdy mě přepadají myšlenky, jestli to má cenu a jestli si navzájem neubližujeme. V takových okamžicích přijdeš a uděláš něco, co mi podlomí kolena, rozbuší srdce a duši rozpláče i rozezpívá zároveň. Vždy jsem si jistá, že mé city se nezměnily a že o ty tvé budu věčně bojovat a budu za ně vděčná. Věřím ti, i všem ostatním, že láska a dobro zvítězí…