Ještě věříš v pohádky? Jen věř dál, koťátko, však je to krása.

Dneska je vyloženě den optimismu, dobré nálady a přátelských vztahů. Snad si ho všichni užijeme dosyta…

Kam jste se mi ztratili?

Kde jste vy, mí přátelé z netu? A co vy z života? Proč už neblogujete, nepíšete básně, povídky, úvahy, veselohry a tragédie všedních dnů? Proč jste všichni skončili? Nebo snad došlo jen k odejití z mých obzorů? Mrzí mne to, měla jsem vás ráda.

A kde jste vy, tvořitelé mého života? Která část lidského osudu mi vás spolkla? Či snad jsem byla spolknuta já? A nechtěli byste mi pomoci ven? Znovu mi dovolit volně se nadechnout? Nemlčte, drazí mí. Nebojte se, že nevím. Je mi jasné, že už nikdy nic nebude jako dřív, ale kdyby to snad šlo… Napište mi

Přeci jen… je to pohodlnější

Zatím jsem bez nepříjemných komentářů. Nemusím se tu koukat na kdovíjaké výsledkybůhví čeho. Mám tu tooooolik prostoru pro sebeinterpretaci. Snad jen to trvá dýl… Ale asi to za to stojí. Čas od času.

“… a to se ti pak nechce domů a máš chuť radši někde zůstat…”
“Tak si tam zůstaň.”
– Díky, tati