Ráda bych nějak sesumírovala myšlenky. Jsem plná vzteku, bezmoci, pláče, touhy to všechno naráz utnout, umět nakreslit tlustou nepřekročitelnou čáru, která oddělí to, co bylo, co je a co bude, přičemž kdybych chtěla, mohly by zůstat poslední dvě položky neoddělené.Už mám opravdu dost všeho toho “až”. A taky bych chtěla být strašně osobní! Ale to se po mně nechce, stejně jako se po mně nechce milion jedna dalších věcí. A já už nemůžu! Chci si lehnout, usnout a probudit se do světa bez bolesti, nemoci, stresu, rodinných patových situací. Chci se probudit vedle toho člověka, který pro mě tolik znamená, ale poslední dobou se mnou trpí tak, že, a teď to prosím nečti, bych mu nejradši řekla konec, jen abych ho nemučila. Protože vydržet s mými nářky, náladami, nezvladatelnými nervovými záchvaty, nerozhodností a vůbec tím vším, musí být neskutečné utrpení. Ale tvrdí mi, že ne, že to zvládne a já mu věřím. Těžko jak bych dopadla bez něj.
Bůhví, kdo to teď čtete. Ale pokud mne znáte, znáte většinou tu “věčně vysmátou”. A netušíte, kde je jí konec. Možná, že nikdy neexistovala, jen si to strašně přála. A nebo ji už to všechno omrzelo, protože ať si to namlouvám, jak chci, svět není tak nádhernej, jak by se chtěl někdy tvářit.
