Chuť krve

Čas od času nás, alespoň některé, popadne cosi, čemu bychom mohli říkat absťák po cizí bolesti. A tak se vydáváme brousit na cizí blogy a blogísky a bůhví co, abychom do sebe vpíjeli cizí myšlenky. Buďme k sobě upřímní – na velkém množství blogů nalézáme především zpovědi majitelů a majitelek. A taková zpověď, o panečku, to je blaho pro bolavou duši. S jakou perverzní lačností čteme! Jak očistec je uvědomění si, že nejen nám je zle. Naplňujeme své touhy, své prahnutí po cizí krvi. Ale na jak dlouho nám stav uklidnění vydrží? Kdy se zas budeme muset vydat na lov? A musíme vůbec? Chceme. Jsme slabí, nebojujeme, možná se tak tváříme, ale někde uvnitř cítíme, že boj vzdáváme. Ale ne, nikdo to nesmí vědět, tudíž nezbývá než vyrazit na lov a svou frustraci si léčit na komplexech jiných… Snad to mírně zavání beznadějí nebo alespoň neveselostí, skleslostí, zklamaností. Ale berme to z vesela – doba je taková, a tak drazí chtiví, vzhůru na lov!

Jak mám vysvětlit, co se děje, když jsem zevnitř drcena tím nepovolitelným tlakem. Je mi až příliš jasné, že když řeknu jen slovo, abych jen o kousek uvolnila příliš utažený kohout pocitů, do očí se mi vhrnou slzy. A ve chvíli, kdy se svět rozplyne v mlze, už nejde potopa zastavit. A jsme na konci a nebo spíš opět na začátku. Ale ty se stejně ptáš…