Vstoupila jsem, protože Ježíšek už prý odešel. Jenže místo balíčků s dárky, pro které dětem očka svítí, jsi mě čekal ty, ty s výrazem téměř nepopsatelným. Než bych se v mrákotách sesula k zemi, zachytil jsi mě svým úsměvem a na paprscích slunce vynesl do nebeských výšin štěstí. Tak rychle, až se mi štěstí zalesklo v očích a pomalu stékalo po lících. Třásla jsem se, snad slunečním teplem, možná tím zvláštním strachem z nekonečných výšek… Však mě znáš… Vítr v náručí přinášel lehounké tóny hudby  kouzelně přemilé… A bylo mi, jako by se mi duše roztříštila na miliony drobounkých střípečků a vše, co bylo dosud skrýváno, se dostalo na světlo světa.

Pro tyhle delší či kratší výlety přece stojí za to s tebou žít…