Soboty nebývají poklidné

Věřili, že ten večer bude fajn, fajn, fajn. Ona třeba chtěla zasednout se sklenkou vína, zatančit si klidně a s tetou Helenou a s veselostí jí vlastní probrat zájezd třeba do Maďarska. Hezky v klidu, s výbuchy smíchu, a zběsilými tanečními kreacemi. Co čert nechtěl. Místo vína přišly panáky, protože prý slavit se musí. Místo tance s Helčou to bylo jen bohapusté oddání se hudbě a zábava se k němu přidala nějak nuceně. Maďarsko taky neřešili, nálada se rozhodla vést myšlenky jiným směrem. A konečně ten smích nahradilo cosi, kde radost zanikala stejně rychle a poplašeně jako vznikala. Právě proto mohly přijít ty panáčky, pěkně jeden za druhým. Byla to únava a lenost, kdo bojkotoval obranu. Není jim z toho do smíchu ani dnes. Nejhorší jsou ty výčitky, z některých se totiž jen tak nevyspí.

Na místě je i omluva těm, co za nic nemohli. I omluva sama sobě.

Vstoupila jsem, protože Ježíšek už prý odešel. Jenže místo balíčků s dárky, pro které dětem očka svítí, jsi mě čekal ty, ty s výrazem téměř nepopsatelným. Než bych se v mrákotách sesula k zemi, zachytil jsi mě svým úsměvem a na paprscích slunce vynesl do nebeských výšin štěstí. Tak rychle, až se mi štěstí zalesklo v očích a pomalu stékalo po lících. Třásla jsem se, snad slunečním teplem, možná tím zvláštním strachem z nekonečných výšek… Však mě znáš… Vítr v náručí přinášel lehounké tóny hudby  kouzelně přemilé… A bylo mi, jako by se mi duše roztříštila na miliony drobounkých střípečků a vše, co bylo dosud skrýváno, se dostalo na světlo světa.

Pro tyhle delší či kratší výlety přece stojí za to s tebou žít…