Je to k zbláznění, má-li člověk sto chutí si dát pár facek. Jenže i to se stává. Neví si sám se sebou rady. Ví, že by spousta věcí měla zůstat hezky pod povrchem. Jenže lidské tělo, respektive mysl se chová jako sopka. Čím déle se magma ukrývá v nitru, o to větší a ničivější je pak výbuch.
Říká si “Ne, budu ještě mlčet. Nemůžu teď v době krizové zatěžovat druhého svými strastmi…” Jenže potom se najednou prolomí tenká zátka v kráteru a všechno se řine ven a ten druhý buď ustojí ten nápor, nebo ne.
A člověku vybuchlému pak nezbývá než si lámat hlavu, jestli náhodou neřekl všechno špatně, zda neublížil, neranil, nebo nezazdil-li vše krásné, co bylo…
Lidé už jsou takoví…
Jenže miláčku já to všechno ustojím a budu ti tou nejsilnější oporou! Miluju tě
Sakra, předběhl mě ! Vážně ho jednou budu muset zabít, Leničko, promiň, ale pořád mi leze do zelí
A já jsem ten třetí, ten černej tam vzadu, co na vás bude vystrkovat…
To jsem to zase dopracoval.
Prosím tě, nezabíjej ho… Věř mi, že by ho byla škoda…
A Tomáši, myslim, že být třetí není vůbec nic špatnýho:-)