Když štve člověk sám sebe

Je to k zbláznění, má-li člověk sto chutí si dát pár facek. Jenže i to se stává. Neví si sám se sebou rady. Ví, že by spousta věcí měla zůstat hezky pod povrchem. Jenže lidské tělo, respektive mysl se chová jako sopka. Čím déle se magma ukrývá v nitru, o to větší a ničivější je pak výbuch.
Říká si “Ne, budu ještě mlčet. Nemůžu teď v době krizové zatěžovat druhého svými strastmi…” Jenže potom se najednou prolomí tenká zátka v kráteru a všechno se řine ven a ten druhý buď ustojí ten nápor, nebo ne.
A člověku vybuchlému pak nezbývá než si lámat hlavu, jestli náhodou neřekl všechno špatně, zda neublížil, neranil, nebo nezazdil-li vše krásné, co bylo…
Lidé už jsou takoví…

Umění plakat

Každým novým dnem se člověk učí a učí a učí, zjišťuje, objevuje, uvědomuje si, překonává překážky, někdy i sám sebe.

Ohlédnutí přes rameno

Pondělí ráno – den, kdy by se mělo začít balit… krom polovina jídla nebylo nikde nic, což je normální:-) Vlastně se mi až tolik jet nechtělo, přicházely více či méně pesimisticky založené představy o průběhu posledního večera roku osum. Jenže na světě je pár lidí, kvůli kterým jsem jet musela. Byla jsem si jistá, že s nimi mě žádná katastrofa nepotká, teda žádná veliká.