Nikdy neprchej, jen bojuj a nevzdávej, blaničtí rytíři ti v chvíli nejzoufalejší přijdou na pomoc. Tak neboj se a neplakej, za chvíli vyjde slunko.
Pak postav se a s hlavou hrdě vztyčenou postav se čelem novému boji. Nikdy nekončícímu a věčně začínajícímu,
Když to dokážeš…
Přála jsem si být silná a statečná, neohrožená a vždy svá. Chtěla jsem být opěvována a uznávána, nikdy se nepokořit, nikdy nepadnout na kolena a nikdy neplakat. Až později mě napadlo, že je to celé nesmysl… Číst zbytek příspěvku »
Údajně, když v člověku hodně bublá vztek, stačí aby se párkrát proběhl po schodech nahoru a dolů a je po problému. Číst zbytek příspěvku »
je velice nadnesený výraz. Nikdy jsem nebyla na okraji, na hraně, na dně. Proto jsem se taky nikdy dostatečně neodrazila. Číst zbytek příspěvku »
Nesnáším naprosto z celé duše, když stojím jak tvrdý Y a v hlavě mám jak po smrtícím Kirilovi. Ale ještě víc mě štve, když mi kvůli tomu někdo “promlouvá do duše”. Vytáčí mě to do nepříčetnosti. Holt mi občas veškerý myšlení s úsměvem řekne adios a buenos dias mi přeje buď tma a ticho a někdy s nima na tah mým mozkem vyráží i parádní nervozita. Tak mi dejte pokoj! Genius nejsem a ani být nechci, tak o co jde! Na hlavu se kvůli tomu stavět nebudu! Kvůli nikomu a ničemu!
Jen tak mimo článek: z celýho srdce děkuju všem, co se mě v tu chvíli zastali, i když si pak taky vyslechli svý.
