Ještě věříš v pohádky? Jen věř dál, koťátko, však je to krása.

Dneska je vyloženě den optimismu, dobré nálady a přátelských vztahů. Snad si ho všichni užijeme dosyta…

Kam jste se mi ztratili?

Kde jste vy, mí přátelé z netu? A co vy z života? Proč už neblogujete, nepíšete básně, povídky, úvahy, veselohry a tragédie všedních dnů? Proč jste všichni skončili? Nebo snad došlo jen k odejití z mých obzorů? Mrzí mne to, měla jsem vás ráda.

A kde jste vy, tvořitelé mého života? Která část lidského osudu mi vás spolkla? Či snad jsem byla spolknuta já? A nechtěli byste mi pomoci ven? Znovu mi dovolit volně se nadechnout? Nemlčte, drazí mí. Nebojte se, že nevím. Je mi jasné, že už nikdy nic nebude jako dřív, ale kdyby to snad šlo… Napište mi

Utište hlasy

se slzami v očích tančí… Zavřete pusu, když zíráte, a přestaňte povýšenecky krčit čelíčka a zvedat obočíčka, vy dámy s noblesou. Snad víte víc, snad žijete líp, snad vypadáte krásněji, snad máte víc, ale žádná z vás, neví nic o druhé. Tak mlčte už a nechte mluvit srdce těch, kteří potřebují. Neříkají nic vám, říkají to světu a tím vy nejste.

Tak strašně nostalgicky nesvá, až to bolí. Tak už někdo zasáhněte shůry. Chce se nám řvát, sakra moc. Prolévat slzy nad hroby těch, kteří nám neřekli jak dál. Jen se kysele ušklíbli a řekli “Sežer si to tak jako my.” A stejně jako generace přicházející za námi skuhráme, že je to svinskej život a je toho na našich bedrech tak moc a není nikdo mimo nás a to je tak, ach bože, tak neskutečně nefér.

Nekňuč tady, nejste malí!