“… a to se ti pak nechce domů a máš chuť radši někde zůstat…”
“Tak si tam zůstaň.”
– Díky, tati

Chuť krve

Čas od času nás, alespoň některé, popadne cosi, čemu bychom mohli říkat absťák po cizí bolesti. A tak se vydáváme brousit na cizí blogy a blogísky a bůhví co, abychom do sebe vpíjeli cizí myšlenky. Buďme k sobě upřímní – na velkém množství blogů nalézáme především zpovědi majitelů a majitelek. A taková zpověď, o panečku, to je blaho pro bolavou duši. S jakou perverzní lačností čteme! Jak očistec je uvědomění si, že nejen nám je zle. Naplňujeme své touhy, své prahnutí po cizí krvi. Ale na jak dlouho nám stav uklidnění vydrží? Kdy se zas budeme muset vydat na lov? A musíme vůbec? Chceme. Jsme slabí, nebojujeme, možná se tak tváříme, ale někde uvnitř cítíme, že boj vzdáváme. Ale ne, nikdo to nesmí vědět, tudíž nezbývá než vyrazit na lov a svou frustraci si léčit na komplexech jiných… Snad to mírně zavání beznadějí nebo alespoň neveselostí, skleslostí, zklamaností. Ale berme to z vesela – doba je taková, a tak drazí chtiví, vzhůru na lov!

Jak mám vysvětlit, co se děje, když jsem zevnitř drcena tím nepovolitelným tlakem. Je mi až příliš jasné, že když řeknu jen slovo, abych jen o kousek uvolnila příliš utažený kohout pocitů, do očí se mi vhrnou slzy. A ve chvíli, kdy se svět rozplyne v mlze, už nejde potopa zastavit. A jsme na konci a nebo spíš opět na začátku. Ale ty se stejně ptáš…

Soboty nebývají poklidné

Věřili, že ten večer bude fajn, fajn, fajn. Ona třeba chtěla zasednout se sklenkou vína, zatančit si klidně a s tetou Helenou a s veselostí jí vlastní probrat zájezd třeba do Maďarska. Hezky v klidu, s výbuchy smíchu, a zběsilými tanečními kreacemi. Co čert nechtěl. Místo vína přišly panáky, protože prý slavit se musí. Místo tance s Helčou to bylo jen bohapusté oddání se hudbě a zábava se k němu přidala nějak nuceně. Maďarsko taky neřešili, nálada se rozhodla vést myšlenky jiným směrem. A konečně ten smích nahradilo cosi, kde radost zanikala stejně rychle a poplašeně jako vznikala. Právě proto mohly přijít ty panáčky, pěkně jeden za druhým. Byla to únava a lenost, kdo bojkotoval obranu. Není jim z toho do smíchu ani dnes. Nejhorší jsou ty výčitky, z některých se totiž jen tak nevyspí.

Na místě je i omluva těm, co za nic nemohli. I omluva sama sobě.

Vstoupila jsem, protože Ježíšek už prý odešel. Jenže místo balíčků s dárky, pro které dětem očka svítí, jsi mě čekal ty, ty s výrazem téměř nepopsatelným. Než bych se v mrákotách sesula k zemi, zachytil jsi mě svým úsměvem a na paprscích slunce vynesl do nebeských výšin štěstí. Tak rychle, až se mi štěstí zalesklo v očích a pomalu stékalo po lících. Třásla jsem se, snad slunečním teplem, možná tím zvláštním strachem z nekonečných výšek… Však mě znáš… Vítr v náručí přinášel lehounké tóny hudby  kouzelně přemilé… A bylo mi, jako by se mi duše roztříštila na miliony drobounkých střípečků a vše, co bylo dosud skrýváno, se dostalo na světlo světa.

Pro tyhle delší či kratší výlety přece stojí za to s tebou žít…